Dovoluji si vám alespoň v náznaku představit běžný život hendikepovaného občana Olomouce. Vyzpovídal jsem jednoho z nich - Libora Hulína, brankáře Olomouckých Kohoutů - finalistů letošní sledgehokejové ligy a české sledgehokejové reprezentace, která bude bojovat o co nejlepší umístění na Paralympiádě v Soči. Zde jsou jeho osobní zkušenosti:
„Bezbariérovost“ je velmi „moderní problém“. Jsou lidé, kteří mají pocit, že ti vozíčkáři si vlastně moc vymýšlejí. Naopak, vozíčkáři mají pocit, že se sice „něco“ mění, ale rozhodně to nejsou změny, ze kterých by se posadili na…no, vždyť oni už vlastně sedí, že?
První střet s realitou všedního dne nastane, když si mám jít jako vozíčkář z bytu bezbariérového domu v majetku města Olomouce vyřídit něco na domovní správu, která pro většinu domů se zvláštním určením sídlí ve Školní ulici. Ta je tak nepřístupná, že i když se mi povede vyjet na vozíku stoupání po kostkách do kopce, kterým vás ani asistent nemůže utlačit, neznamená to, že mám vyhráno. Po otevření obrovských dveří se ocitnu na tmavé chodbě bez možnosti dostat se do kanceláře, která se nachází ve 2. patře bez výtahu. Nejen já si v tento moment připadám jako poslední z posledních. Když vidím maminku, která vyndává své postižené dítě z kočárku v naději, že jej najde pod schodištěm i po svém návratu, anebo starou paní s hůlkou, jak zoufale hledí na vrchol schodů a potom pomalu začne stoupat vzhůru do kanceláře, aby mohla doplnit nájemní smlouvu, která se mění a doplňuje, pořád se ptám: Je to snad úmyslně, aby nájemníci příliš neotravovali?
Anebo snaha zaplatit každoroční poplatek za odpad na Švédské ul. 6, Olomouc. Teprve před dveřmi výběrného místa Vám dojde, že nemáte šanci se dostat k pokladně, aniž byste nepřekonali na vozíku schod a pár prahů. Tedy nemožné. Myslím, že mnohé bariéry by nemusely být, kdyby lidé na patřičných místech uvažovali bezbariérově. Podobných situací je i po několika letech, co jsem aktivním vozíčkářem, denně chodícím do zaměstnání, sportujícím a snažícím se normálně žít, hodně.
O to více mě rozčílil článek rozhořčené maminky na jednom nejmenovaném rodinném severu. Celému světu si stěžovala na to, proč ti vozíčkáři mají tolik výhod! Například parkovací místa dostatečně široká a chráněná zákonem před obsazením. Na rozdíl od chudáků maminek, které musí dítě a kočár vyndat na standardně širokém/úzkém místě. Raději nebudu popisovat své rozčarování z takového názoru mladé ženy. Proto v duchu smekám před trpělivostí lidí o berlích, na vozíčku a jednoduše těch, kteří na rozdíl od jejího malého, nemůžou z „vozíčku či berliček vyrůst“ a začít běhat po svých. Ale ani já dodnes nechápu, proč jsme v celé EU jediní, kdo znak přiznávající status vozíčkáře přiznává i lidem bez vozíku, byť nemocným. Nemohlo zůstat označení automobilu tělesně nebo jinak postiženého odlišeno od loga vozíku? I pro to, že lidé vidí relativně zdravého nevozíčkáře na místě vyhrazeném a se znakem za sklem svého automobilu. Jsou pak naštvaní…a já vlastně taky…“ (Libor Hulín)
Myslím si, že i další hendikepovaní mají k tomuto tématu co říci. Mám možnost je téměř denně potkávat a mluvit s nimi. Vím tedy, jak to mají složité. Většinou jsou to lidé velmi skromní, pracovití, a pokud k tomu mají vytvořeny podmínky, jsou samostatní, soběstační a snaží se zapojit do normálního života. Všichni prošli těžkou životní zkouškou a mají vytvořeny úplně jiné životní hodnoty. Používání slůvek „ prosím“ a „děkuji“ je u nich běžné a má díky jejich hendikepu daleko hlubší význam. Proto si jich velmi vážím. Jsem toho názoru, že i to, že budeme trošku přemýšlet, jak jim jejich nelehký životní úděl trochu usnadnit, bude ve výsledku znamenat hodně. Myslím, že ještě máme co dohánět.